Literatura není němá

Je literatura pouhou zábavou? Mají knihy co mluvit do svědomí čtenářů, odkrývat stinné stránky světa okolo nás, dopadů současného systému na ty slabší, na životní prostředí, na morálku? 

Mnozí tvrdí, že se na stránkách knih máme setkávat jen s umělecky dokonalými příběhy o lidech, jejichž životní osudy mohou být oku i duši lahodící, i když nám čtení daných příběhů nevypoví téměř nic o reálných problémech světa okolo nás. Literatura však musí nabízet obojí. Musí nabídnout krásu i pravdu. Musí nabídnout umělecký zážitek, který v nás na celý život zanechá nezapomenutelný pocit, zároveň nám někdy musí dát nahlédnout i příběhy, které nám otevřou oči a které nám představí reálný svět z perspektivy, kterou jsme doposud neznali.

V současné době probíhá diskuse o tom, zda může literatura mluvit o současnosti. Zda mohou autoři psát o sobě, stavět se do role hlavního hrdiny příběhu, a na svém životním příběhu postavit celou svou knihu. Není to nic nového, avšak mnoho současných autorů, Éduardem Louisem počínaje a Markem Torčíkem konče, svůj životní příběh zároveň spojují s kritikou systému. Své těžké zážitky z dospívání a dětství se nebojí provázat s velmi otevřenou kritikou společnosti, nestydí se mluvit o šikaně, o homofobii, rasismu, alkoholismu, chudobě. Neštítí se sami sebe svléknout do naha, otevřeně mluvit o potupě, kterou museli snášet. Stejně tak Oksana Vasjakinová, která ve své prvotině mluví o své homosexualitě, o ruské společnosti, o ruské nenávisti vůči homosexuálům. Mnoho mladých autorů z různých zemí světa jako by mělo potřebu poukázat na nedokonalosti světa, jako by potřebovali ukázat, že literatura nemá být jen odpočinková a milá. Literatura má jako jedna z mála možnost dostat se lidem hluboko pod kůži, lidé s knihami tráví dlouhé hodiny a dny, a proto se nesmí vzdát možnosti předávat lidem informace o tom, co prožívají ostatní okolo nich. Přestože to mnohdy může některým autorům či nakladatelům připadat neestetické, nehodné zájmu a navíc ještě kazící tržby. Často všechno dohromady.

Rok za rokem současná podoba globalizace a kapitalismu dopadá na další části našich životů, na další oblasti světa, prostupuje do nových a doposud nedotčených aktivit. To se samozřejmě dotklo také knižního trhu, ten český nevyjímaje. Důraz na výkon, tržby, rostoucí zisky, to vše spolu s působením několika málo velkých nakladatelských domů napojených na vlastní distributorské řetězce, kamenná knihkupectví a často i autory vytváří oligopol, který ovládá většinu českého trhu. Situace v jiných zemích nebude odlišná, u nás však svou roli hraje také malá velikost naší země a s tím i omezený počet čtenářů i autorů. V daném prostředí, kdy některá nakladatelství produkují podcasty, blogy či literární časopisy, je diskuse o literatuře danou strukturou trhu ovlivněna. Jak v některých dílech svého podcastu uvedli Eva Klíčová a Jan Bělíček při probírání kauzy Aleny Mornštajnové, hodnocení etiky spisovatelů dnes často probíhá ze strany lidí, kteří mají osobní zájem na prodejích knih vybraných autorů, což ukazuje na bolesti našeho knižního trhu.

Literatura musí mluvit o současnosti

Chtěl jsem se dostat k tomu, že literatura by o současné společnosti jednoduše mluvit měla. A měla by o ní mluvit o to víc, o co víc je pro autory náročnější knihy s podobnou tematikou vydávat a dostávat je ke svým čtenářům. Ve světě, kdy je hodnota informací každý den podrobována útokům ze stran sociálních sítí a umělé inteligence, je význam knih a neměnného, uceleného a dlouhého textu pro sdělování informací a předávání prožitků jiným lidem nepopiratelný. V každodenní záplavě videí, fotek a statusů na sociálních sítích ztrácíme trpělivost, koncentraci i náš čas. Při zpracovávání informací musíme být ostražitější, než kdy dřív, jelikož devalvace pravdy a zaplavení všech informačních kanálů lží dosáhla nepředstavitelných rozměrů. Zároveň se také uzavíráním se do svých bublin stále méně a méně vystavujeme informacím o lidech, kteří sdílejí jiné hodnoty, kteří žijí v jiné sociální skupině či k nim byl osud krutější, než k nám. A právě knihy jsou jednou z možností, jak tuto bariéru mezi lidmi narušovat. Není to však jednoduché. Knihy jsou zboží, jako každé jiné, a ve společnosti hnané dopředu jen čísly a ziskem je marketing a strategie většiny důležitých hráčů jasná. Každý by chtěl vydávat knihy, které se budou prodávat. Chtějí dávat lidem to, co žádají. A pokud je marketing zaměřený na omezený výběr knih, které se potom (logicky) dobře prodávají, znamená to, že právě to je to, co lidé chtějí? Znamená to, že to jsou lidé, kteří si vybrali, že chtějí číst literaturu, která jim nebude kazit den, bude plná stereotypních příběhů, potvrdí jim jejich předsudky a u kterých se však zároveň zasmějí a občas popláčou? Lze z toho vyvozovat, že to jsou samotní autoři, kteří se sami vzdali svého práva na popisování světa okolo sebe, na nastolování nepříjemných témat a nastavování zrcadla? Nebo to jsou obchodníci, kteří, hnáni ziskem, prodávají jednoduše prodejnou a neproblematickou literaturu, která si neklade za cíl ničit lidem náladu?

Život v dnešním světě je komplikovanější, než kdy dříve. V budoucnu to nebude o moc jednodušší. Pokud však nechceme příštím generacím přenechat naši kulturu ve stavu, kdy se zabývá pouze banálními příběhy bez špetky reflexe toho, kam se svět za posledních několik desítek let posunul, budeme potřebovat literaturu, která mluví o věcech, které nám jsou mnohdy nepříjemné. Ne však pro zneužití tématu a jeho přetavení v zisk a slávu, avšak kvůli poukázání na jiné aspekty lidství, na stinné stránky našich charakterů, na slepá místa v našich společnostech.

Ve své první knize jsem se zabýval tématem, které se mě konkrétně velmi týká. Napsal jsem knihu pojednávající o nenávisti, v případě daného příběhu se jednalo o nenávist vůči homosexuálům. Kniha však nebyla plná nenávisti. Byla také o naději, o lásce a přátelství. Stejně tak další knihy budou o světě kolem nás. O tom, jaký je, a o možných verzích toho, jaký by mohl být. Neměli bychom si nechat namluvit, že literatura nemůže mluvit o morálce, etice, že nemůže kritizovat systém, většinovou morálku a hodnotový systém. Pokud jsou čtenáři fascinovaní utrpením lidí za zrůdných režimů dvacátého století, literatura se nesmí vzdát svého práva na popisování bezpráví v současnosti, musí ukazovat obě stránky lidí, a musí mluvit o všech. Musí nám pomáhat pochopit nám doposud neznámé, otevřít nám oči, předat nám zkušenost jiných. Pokud by se zaměřila pouze na zisk a to, co právě prodává, nebyla by to výhra literatury, ale pouze výhra nakladatelů a jím spřízněných autorů.

Literatura musí mluvit o světě okolo nás, aby nebyla němá. Pokud se autoři vzdají svého nároku na popis reality, pak už může knihy opravdu psát umělá inteligence, jelikož nebude potřeba lidského citu, lidské zkušenosti a rozumu. Půjde jen o zisk, který vygenerují knihy oku lahodící, tak také ty, které mluví o historických utrpeních spáchaných již dávno zesnulými lidmi. Můžeme si tak namlouvat, že to byli lidé jiní, takoví, kteří už nežijí.

A nemohli bychom být dál od pravdy.

Pokud nechcete přijít o žádný příspěvek, odebírejte můj newsletter.